A my se už druhý den v naší rubrice smějeme jak koně a budíme údiv zbytku přilehlé redakce. Knížky (vyšly u nás už dvě) toho strašlivého Islanďana Dagssona si předáváme z ruky do ruky a vždycky to vypadá tak, že jí někdo chvíli listuje, pak se začne svíjet, předá ji dalšímu, ten se začne svíjet též, a tak to pokračuje. Trvá to už dva dny a možná jen tak nepřestane. Zároveň nad těmi vtipy kroutíme hlavou a říkáme si, no tedy, no to je síla, to už je snad moc... ale listujeme nadšeně dál. Humor je založen na kontrastu, na tom, že o sebe třesknou dvě nebo více věcí, které se neměly potkat. Tak třeba: když malé dítě řekne "mrdat", asi to každého nerozesměje, ba mnohé spíše vyděsí. Ale když to řekne dítě nakreslené jakoby dětskou rukou, a ještě přitom drží zkrvavený nůž, vtipné to svým způsobem být může, dokonce je to velmi vtipné.



Jsou jistě různé druhy humoru a tady mluvíme o humoru, který je ze své podstaty nehorázný, neslušný a silně porušující tabu. Takový humor má ale k svému vlastnímu jádru možná nejblíž, neboť je vybočením z řádu normality. Normální je skrývat svou intimitu, cítit rozdíl mezi tím, co se projevit může, a co ne, co se smí říct, a co ne. Bez schopnosti to poznat by společnost zcela zdivočela, k čemuž má pravda sklony. Ale humor naopak ví, že to rozlišovat nesmí, že má právo to říkat naopak, že slušné je být neslušný, protože humor má právo vyslovit to, co stejně všichni víme: že jsme plní hnusných myšlenek, že nás občas napadají strašné věci. Třeba se vykadit do umyvadla nebo zabít prodavačku, pomazat se její krví a zapít to její močí. Ehm. To že vás skutečně napadá? Ne,  samozřejmě že ne. Ale může, občas... A není špatné si z toho udělat legraci. I když to může někoho vyděsit.



Vidíme to na těch Islanďanových obrázcích. Děti si tady řežou krky, dospělí je przní, teče krev ze zadku, zvrací se do kyblíku a někdo to pak omylem vypije, mnoho humoru je kolem průjmu, menstruace, masturbace a takových věcí. Není snad zvrhlosti, aberace, úchylky, ze které by si ten Islanďan nedělal legraci: nekrofilie, zoofilie, pedofilie, skatofilie, nozofilie, což je, když vás přitahují nemocní lidé, nebo třeba ofidiofilie, což je chlípná náklonnost k hadům. A určitě je ještě plno jiných "filií", které ten Islanďan zná, nebo si spíš představuje, že by mohly existovat. Protože v perverzitě je říše lidskosti nekonečná a projevy lidské kreativity v tomto směru bez hranic.



A on ten Hugleikur Dagsson je přitom určitě zcela normální, inteligentní a slušně se chovající mladík, krajan Björk a skvělých filmařů, kteří natáčejí v něčem podobné drsné filmy, jeden z těch obdivuhodných ostrovanů, kteří byli původně Vikingy a naháněli hrůzu celé pobřežní Evropě, pak se však zcivilizovali a vytvořili národ, jenž dosáhl jedné z nejlepších kvalit života vůbec. Ale poté jim to jakási absurdní globální krize pokazila.



To skutečně nejsou vtipy pro každého. A myslím, že jim špatně rozumí ti, kteří je interpretovali jako pubertální nebo punkové. V těch brutálních, ve své primitivnosti přesných a zcela výstižných kresbách nakonec nejde o nic jiného než o pravdu, kterou musí člověk unést: že se rodíme "mezi výkaly a močí", což je slavná věta svatého Augustina, církevního otce, který věděl, proč ji říká. A možná tu větu zná i ten Islanďan. Pokud ji nezná, přesto jí dobře po svém rozumí. I když nevím, jestli by souhlasil s tím, jak ji doplňoval Bohumil Hrabal: "...a přesto jsme nádherní".