Perspektiva v malbě
Perspektiva v malbě
Je uznáváno pět nosných prvků malby: barva, prostorovost, plastičnost, světlo a pohyb. U perspektivy /latinsky perspicere - proniknout pohledem/, jde samozřejmě o vpředu zmíněnou prostorovost. U počátků objevu a zdokonalování vědecké malířské perspektivy stáli italští architekti, jako tvůrci zabývající se architekturou i malířstvím. Jde o související obory, které z logiky stavební činnosti jdou "ruku v ruce" - architekti staví podle svých vlastních dvourozměrných plánů, na kterých plošně zobrazují své vize trojrozměrných objektů v prostoru. Pochopitelně. že architekti řešili malířskou perspektivu centrální, tedy nebarevnou, geometrickou, protože stavební plány nebývaly a nejsou barevné.
Centrální perspektiva
Tajemství výtvarného zobrazování se tradičně svěřovalo ústně z mistra na žáka. Italský architekt, sochař a stavitel kupole dómu ve Florencii, Filippo Brunelleschi /1377-1446/, provedl v r. 1400 inspirující prvé vykopávky staveb antického Říma, ze kterých bylo zřejmé, že všechny linie, které v reálu vedou paralelně, pro lidské oko směřují v dálce lineárně do jediného společného bodu. Na základě tohoto poznatku Brunelleschi vytvořil první známou metodu, která popisovala zobrazení trojrozměrných předmětů do dvourozměrné plochy. Mladší italský architekt a spisovatel, Leon Battista Alberti /1404-1472/, později pak plochu obrazu přirovnal k otevřenému oknu, kterým se malíř dívá do světa. Mezi oko malíře a zobrazovaný motiv vložil okno - obraz jako projekční plochu, na které se zachycují liniové "paprsky" vedoucí do okna - obrazu z reálného světa. Všechno na obraze zákonitě pak musí směřovat do jediného, tzv. "úběžného bodu". Tyto zásady perspektivního zobrazování Alberti matematicky prvně zveřejnil v pojednání "O malířství", z r. 1435. Provedenými výpočty průběžné proměnlivé vzdálenosti linií sbíhajících se v hloubce obrazu do úběžného bodu, vytvořil rastr, ve kterém se předměty zmenšují podle vzdálenosti od oka. Albertiho vědecky pojaté pojednání zásad tzv. "centrální perspektivy", umožnilo systémově vytvářet obrazy odpovídající našemu trojrozměrnému zrakovému vnímání. Alberti později v r. 1452 pak ještě vydal základní umělecko-teoretický spis "O stavebním umění", kde na své studie malířství navázal a zákony centrální perspektivy aplikoval též na stavební realizace.
Barevná, vzdušná perspektiva
K dokonalosti malířské iluze přirozené prostorovosti rovněž přísluší modulace světla a barev. Zde se jedná se o perspektivu "vzdušnou, či barevnou". Zobrazované předměty, postavy, krajina, se zvětšující vzdáleností ztrácejí na barevné intenzitě a přecházejí do modré barvy, do tzv."vzdušné modři". K takto ztvárňovaným obrazovým kompozicím výtečně posloužila lazurovací technika /x/, která se dostala do renesanční Itálie z míst svého objevu, z Nizozemí. Touto technikou jsou proslulé obrazy známého Sandra Botticelliho /např. jeho tempera na plátně "Zrození Venuše", okolo 1485/. Za "génia renesance" je všeobecně uznáván Leonardo da Vinci /1452-1519/, který byl novátorem nejen v malířství, ale i v architektuře, technice a vyznal se též v optice a dalších přírodních vědách. Jeho malby geniálně skloubily věcné pozorování přírody a malířské ztvárnění. Leonardo objevil další novou barevnou malířskou techniku, tzv."sfumato" /italsky "kouřový"/, ukázkově uplatněnou např. v jeho nejslavnějším obraze Mona Lisa /okolo 1503/. Jde o měkké přechody světla a stínů, se zmírněním ostrých kontur a veškerých ohraničení. Tím se v malbě vytváří atmosféra, která nejpůsobivěji zobrazuje barevnou i světelnou realitu a umožňuje dokonalé obrazové ztvárňování dne a noci, světla a temnoty. Leonardo jako první rovněž objevil pozitivní význam stínu pro malbu, který je v obraze potřeba pečlivě tvarově a barevně interpretovat, nikoliv pomíjet, či potlačovat, jak bylo praktikováno před ním. Samozřejmě, že dokonalé zvládnutí barevnosti přispívá k prostorovému účinku obrazu.
x) "Lazur" je jasně modrá barva - blankyt, "lazurovací technika" je aplikace tenké průhledné vrstvy jakékoliv barvy, která pak dává spodní barvě jinou barevnost a svítivost