Úvodník, 21.3.2010

Vincent van Gogh /1853-1890/

Ve velké míře samouk, vyšel z impresionismu, osobitým způsobem ho přešel a transformoval do expresionizmu, jehož se stal uznávaným předchůdcem. Byl posedlý malováním, avšak trpěl nesmírnými vnitřními pochybnostmi a depresemi. Za svého života neprodal jediný obraz. Po hádce s obdivovaným Paulem Gauguinem si uřízl ucho a věnoval ho své známé prostitutce /1888/. V r. 1889 dobrovolně nastoupil psychiatrické léčení v sanatoriu, kde hekticky tvořil podle předloh klasických malířů /především Rubens a romantik Delacroix/, avšak především vlastní expresionistické krajiny. V květnu 1890 odešel ze sanatoria a léčil se pouze ambulantně. Vytvořil ještě asi 70 expresivních obrazů, zejména krajin. 27.7. 1890 se postřelil ranou z pušky a o dva dny později zemřel u svého mladšího bratra Thea.

Idolův pokus o sondu k Vincentově know how:

V Antverpách se Vincent nadchl pro Rubensovo dílo, avšak r. 1886 přešel z rodného Holandska do Paříže, kde navázal styk s impresionisty. Zde začal experimentovat s barvami, se štěpením světelného spektra a s vytvářením homogenních barevných ploch z vibrujících barevných čárek. Namaloval zde svých 23 známých autoportrétů. Nesnášel ale hlučnou a snobskou Paříž a proto se začátkem r. 1888 odstěhoval na jih Francie, na venkov do Arles, kde nalezl svůj originální výtvarný styl, kterým se po smrti proslavil. Rychlými, širokými tahy štětce nanášel zářící, přehnaně pestré barvy a vytvářel barevné prostory v intenzivních barevných kontrastech, bez respektování zásad hloubkové perspektivy a s deformovaně zobrazovanými předměty, či postavami. Od renesance je známo, že vzdušná, čili barevná perspektiva způsobuje, že s přibývající hloubkou barvy blednou, avšak Vincent van Gogh maloval blízké i vzdálené objekty se stejnou barevnou intenzitou, tedy plošně, avšak se zaměřením na zdůraznění kontrastů mezi použitými barvami. Ignorováním zákonů perspektivy docílil u svých obrazů jejich plošnost v rozporu s přirozeným viděním, avšak ignorancí zákonitostí nejen perspektivy, nýbrž i reálnosti barev, zároveň sugestivně, s geniální originalitou vyjádřil obrovské vnitřní napětí, které prožíval. V Arles, kde maloval jako posedlý, před zmíněným dobrovolným odchodem do sanatoria, vytvořil své nejslavnější obrazy - proslulé modré slunečnice a známé expresionistické krajiny s padacími mosty, stromy, či domy.

Úvodník, 7.3. 2010:

Palác Adria v Praze

Palác Adria na nároží Národní třídy a Jungmannovy ulice v Praze je působivou nadčasovou architektonickou dominantou městského centra. Mám k němu osobní vztah od svých středoškolských let, kdy v křídle do Jungmannovy ulice sídlilo Ředitelství Lékárenské služby Praha /1959-72/ a nad ním Ústav lékařské kosmetiky /1959-1996/. Obě instituce v zadním kancelářském traktu jsem v šedesátých létech příležitostně navštěvoval, jednak za svou matkou lékárnicí a také za jednou její známou, která tam pracovně působila jako lékařka - kosmetička. Při svých návštěvách jsem se s potěšením vertikálně dopravoval stylovým výtahem typu páter noster a občas dobrodružně projížděl zakázané úseky za nejnižším a nejvyšším podlažím.

Místo, kde obchodní a kancelářský palác Adria stojí, má velmi starou historii. Ve 12. století patřil pozemek vyšehradské kapitule. Stavební činnost na něm nastala počátkem druhé poloviny 14. století. Stávaly tu domy, které v průběhu času měnily své názvy i majitele. Před vybudováním Paláce Adria na pozemku stával palác pasovského biskupa Leopolda Thuna, postavený v letech 1806-1810, který odkoupil v r. 1869 jakýsi Josef Sacher a nechal jej přestavět na nájemní dům. Tento objekt zakoupila v r. 1910 italská pojišťovna Riunione Adriatica di Sicura se sídlem v italském Terstu. Po světové válce, v souladu se záměry Státní regulační komise nově vzniklého československého státu, byl nájemní objekt vzniklý z původního biskupského paláce vlastníkem zdemolován a na takto vytvořeném atraktivním pozemku bylo pražskému německému architektu Josefu Zasche zadáno vypracovat plán reprezentačního objektu pražské filiálky zmíněného italského vlastníka. Stavebníkem a zároveň investorem, byl však schválen pouze Zaschem navržený lichoběžníkový půdorys, avšak nikoliv celková koncepce objektu a zejména jeho návrhy fasád. Proto byla vypsána užší architektonická soutěž, které se zúčastnili Bohumil Hypšman, Bohumír Kozák, Miloš Vaněček, Josef Zasche a Pavel Janák. Reprezentativní palác, jehož inspirací byly benátské renesanční paláce, byl postaven v létech 1922-25 na lichoběžníkovém půdorysu navrženém Josefem Zasche, avšak dle vítězného soutěžního návrhu, jehož autorem byl pražský architekt Pavel Janák /1882-1956/. Fasády jsou neobyčejně dekorativně pojaty ve slohu původně nazývaném, jako tzv. národní, nebo později, jako rondokubismus, neboli český kubistický obloučkový sloh. Mimořádně členitý tmavě rudý obklad dvou spodních pater paláce je z tvrdého křídového hořického pískovce a zbývající část obkladu horních pater je ze světlého, rovněž křídového pískovce, královodvorského. Skelet je železobetonový s výplňovým cihlovým zdivem. Palác sestává ze čtyř traktů a je celý podsklepený. Má tři podzemní a sedm nadzemních podlaží, zakončených rovnými střechami. Fasáda je velmi výrazně architektonicky členěna a dekorativně pojata. Strukturu tvoří meziokenní pilastry se stylizovanými květy. Horní patra jsou ztvárněna v podobě šesti mohutných věží s cimbuřím, které připomínají benátské renesanční paláce a zároveň objekt pevnostního typu /x/. V průčelí nad vstupem do pasáže z Národní třídy je do kotevních prutů železobetonového věnce pátého nadzemního patra upevněno novoklasicistické měděné sousoší Mořeplavba, od Jana Štursy, kvůli kterému je šesté a nejvyšší sedmé patro pojato jako ustupující. K sousoší neexistuje autorská dokumentace a proto není jistota o jeho správném autorském názvu, který bývá někdy uváděn také jako Adrie. Plastiku vytvořili v r. 1927 podle Štursova modelu jeho žáci. Jde pravděpodobně o technologický unikát - největší galvanoplastickou sochu na světě. Byla vyrobena ve speciálním ústavu v Geislingenu v Německu. Je 5 metrů vysoká a váží cca 3,5 tuny a je výjimečná svou precizností. Fasáda pod kavárenskou terasou na straně do Národní třídy je zdobena mramorovými sochami dívek od Otto Gutfreunda. Portál do Jungmannovy ulice zdobí po stranách mramorové sochy Námořníka a Žnečky, personifikující Terst a Prahu a nad nimi polopostava Ochránkyně, které jsou dílem Karla Dvořáka. Fasádu třetího patra do Jungmannovy ulice zdobí mramorové neoklasicistické sochy v nadživotní velikosti, představující Merkura, Peruna, Demetera a Parku, od Bohumila Kafky. Další Kafkovou prací je orloj se sochařskou výzdobou značící Den a Noc, Slunce a Měsíc a 12 sousoší Zvěrokruhu okolo portálu do zadního traktu, ve čtvercové prosvětlené dvoraně pasáže. Pasáž ve tvaru „L“ propojuje Národní třídu s Jungmannovou ulicí a jsou z ní zpřístupněny veškeré interiérové prostory všech čtyř traktů. Vyřešení vnitřní dispozice se zmíněnou pasáží a centrální kruhovou dvoranou s přilehlou prosvětlenou zadní dvoranou čtvercovou a doplnění objektu o biograf v suterénu, vyřešil ve schváleném Janákově projektu autor původního neschváleného projektu Josef Zasche, spolu s architektem Františkem Kastnerem. Interiér pasáže je proveden luxusním obložením růžovohnědým rakouským mramorem se zářící mosazí aplikovanou na stěnách, svítidlech a lustrech. V přízemí a mezipatře kruhové dvorany jsou velká prosklená okna oddělená pilíři. Strop kruhové dvorany tvoří kopule s mosazným zavěšeným lustrem. Na kruhovou dvoranu, ze které je vchod do původního kinosálu v suterénu /později divadla/, před vchodem do zadního kancelářského traktu, navazuje čtvercová dvorana s proskleným stropem, zajišťujícím zde příjemné přirozené denní osvětlení. Na podlaze pasáže, vč. obou dvoran, je mramorová mozaika v tehdy módní barevné kombinaci symbolů nově vzniklého československého státu červeno-modro-bílé. V kruhové dvoraně a pasáži před ní, ze směru od Jungmannovy ulice, jsou v podlaze ztvárněny motivy mořeplavby, železniční dopravy a jiné, vč. letopočtu 1924. Celý palác přišel investora na 40 milionů korun.

V prvním a druhém patře /původně definovaném jako mezanin a prvé patro/ byla ve 30. létech koncertní kavárna Reunione a v pátém patře dámský módní salon paní Loeffové. V pasáži byly prodejny s textilním zbožím známého továrníka Barhoně a cestovně-turistická kancelář stavebníka a vlastníka - pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta, specializovaná pochopitelně na cestování do Itálie. V podlažních prostorách měla pojišťovna své kanceláře. V suterénnu byl biograf Adria, který se v r. 1927 proslavil první improvizovanou projekcí průkopnických zvukových filmů v Evropě, dovezených z USA do Prahy členem operního souboru Národního divadla, slavným pěvcem Otakarem Mařákem. Od r. 1929, se po kinu Lucerna, stalo bio Adria druhým pražským kinem vybaveným nejmodernější technologií pro projekci zvukových filmů.

Po druhé světové válce spravovala objekt pojišťovna Slavie, v r. 1957 zde byl zřízen Filmový klub a od r. 1959-96 v úvodu zmíněný Ústav lékařské kosmetiky. V letech 1958-59 byl upraven kinosál pro studijní scénu Národního divadla Laternu Magiku /architekti František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný/, po ní následovalo Divadlo Za branou Otomara Krejči. V listopadu 1989 zde pracoval hlavní štáb Občanského fóra, od přestavby v devadesátých letech je v suterénu domovská scéna Divadla Bez zábradlí, Karla Heřmánka.

V letech 1996-98 prodělal palác již velice potřebnou rekonstrukci. Při rekonstrukci, bohužel, byly původní paternosterové výtahy nahrazeny běžnými kabinovými a v kancelářských prostorách provedeno obvyklé snížení stropů pro vedení technických rozvodů. Unikátní fasáda však byla opravena a vyčištěna do původního stavu, jakož i všechny její sochařské prvky, včetně monumentálního Štursova sousoší, jehož upevnění do věnce pátého podlaží bylo v kritickém havarijním stavu.

Po rekonstrukci má palác Adria v současnosti 5000 m2 kancelářských, 2000 m2 obchodních ploch, 1500 m2 restauračních provozů a divadelní sál pro 312 diváků, který s divadelní kavárnou, klubem a galerií zaujímá plochu cca 800 m2. Palác je majetkem hl. m. Prahy.

x) Le Corbusier označil budovu jako "masivní stavbu asyrského charakteru".

Úvodník, 27.2.2010:

Tančící dům „Ginger a Fred“, Praha 2 – Nové Město, Jiráskovo náměstí 1981/6 /zasahuje do Rašínova nábřeží/; architekti: Frank Gehry /USA/, nar. 1929 v Torontu /Kanada/, Vlado Milunič /ČR/, nar. 1941 v Záhřebu /Jugoslávie/; interiéry kanceláří 4. – 6. patra - Eva Jiřičná /GB/, nar. 1939 ve Zlíně /ČSR/; investor: ING Real Estate /Holandsko/; realizace 1994-96. Rohový kancelářský dům s konferenčními a zasedacími místnostmi ve dvou dynamicky tvarovaných věžích „Ginger a Fred“, na pozemku o celkové ploše 499 m2, půdorys principiálně ve tvaru „L“, s restaurací v nejvyšších dvou prosklených podlažích věže „Ginger“. Obestavěný prostor 24056 m3. Celková podlahová plocha 5842 m2, kanceláře 2965 m2, konferenční a obchodní prostory 400 m2, restaurace 679 m2. Stavební náklady 2 300 DM/m2 podlahové plochy. Na střeše věže „Fred“ terasa. Nosný skelet objektu železobetonový. Základy pilotové, v kombinaci s nosnou deskou. Šest nadzemních podlaží a dvě podzemní. Věž „Ginger“ – dvojvrstvá fasádní konstrukce, výtvarně pojatá jako průhledná „pláštěnka“ přehozená přes zateplený plášť, čím bylo dosaženo účelné rozšíření „úzkého pasu“ figurativní věže „Ginger“. Technicky jde o zavěšenou fasádu z čirého kaleného skla na nosné ocelové konstrukci, v dolní části se „sukní“ a železobetonovými „nohami“, opírajícími se o chodník. Druhá věž „Fred“, je nárožní, se střechou „kloboukem“. Nosná fasáda je z individuálně prostorově tvarovaných žb panelů. Obě věže jsou ztvárněny „sochařsky“ - v podstatě jde o deformované válce. Zvlněná žb fasáda přilehlá k „Fredovi“ do nábřeží je nenosná. Plášť věže „Fred“ a zvlněná fasáda nábřežní části, jsou z individuálně tvarovaných žb okenních panelů o rozměrech 3x3m /celkem 99/. Individuálně tvarovaná okna jsou ve fasádě předsazena k docílení vyrovnání s linií okolní nábřežní zástavby. Iracionální geometrie tvarů a povrchů Tančícího domu jsou architektonickým záměrem realizovaným v trojrozměrném digitálním zobrazení v software Catia, používaným před tímto unikátním projektem Gehryho ateliéru, pro vývoj lodí, automobilů a letadel. Tančící dům je vůbec prvním realizovaným domem dle tohoto software. Milunič s Gehrym, klíč k tomu, aby jejich dům byl kontextuální ke svému prostředí a přitom se okolí nepřizpůsoboval jako napodobenina, či moderní kopie, nalezli v tom, že zvolili dům odlišný od všeho, co se v Praze do té doby postavilo a přitom nepůsobí rušivě, právě díky, často kritizované, zvlněné fasádě. Princip oken Freda a zvlněné přilehlé fasády, pro Tančící dům v Praze, který sousedí s výraznou řadou kvalitních secesních budov z XIX. stol., autoři zvolili proto, že investor od stavebního úřadu dostal na svou žádost povolení postavit o patro víc, než mají domy v sousední zástavbě /žádal o dvě/. Aby větší počet podlaží nebyl v okolní zástavbě nápadný, jsou okna proto jakoby "rozházena" nahoru a dolů a fasáda tedy řešená jako zvlněná. Stavbě je z architektonického hlediska zejména vytýkáno, že má svévolný excentrický dekonstruktivní tvar, jehož plastická dynamická forma nerespektuje kontext okolní zachovalé secesní nábřežní zástavby a tím „kazí“ pohled na nábřeží. S plynutím času od realizace se však zdá, že kritických negativních hlasů ubývá.